Tak konečně 2017 za námi. Je to fakt šílený, jak to rychle letí, viďte? Všude slyším, že si všichni přejí být šťastní. Ale ví vůbec někdo z těch sedmi miliard lidí, co to je? To štěstí?

"Přesně vím, co je to štěstí! To je, když každého objímáte a pevně k sobě tisknete." 

 Jedna americká studie se ptala malý dětí, co pro ně znamená štěstí. Nejvíce mě chytla za srdce odpověď sedmiletého Tye; "Přesně vím, co je to štěstí! To je, když každého objímáte a pevně k sobě tisknete."

 Moc jednoduchá, strohá a dětská odpověď. Možná až moc jednoduchá a až moc nevyspělá reakce. Nemá být štěstí něco velkého? Něco materiálního nebo nějaký úspěch v kariéře? Třeba velký rodinný dům s upravenou zahradou a nějakým tím rodinným mazlíčkem. Nebo vůdcovství velké prosperující firmy?

 Možná. Proč ale workoholici většinou nejsou šťastní a mají spíše pocit, že jsou věčně pozadu a ujíždí jim vlak? Proč se najde velký počet velkých rodinných domů, kde rodina není šťastná? Vždyť mají všechno, co naše společnost definuje jako štěstí. Nebo ne?

 Jak může ale společnost definovat štěstí pro člověka s láskou k penězi stejně jako pro rodinný typ? Už to i zní jako velká blbost.

 Každý se shodne na tom, že štěstí je ten největší, nejblaženější a nejlepší pocit. A jelikož celý svět funguje na principu rovnováhy, je logické, že náš celý život nebude naplněn těmi nejveselejšími vzpomínkami. Dokonce bych si troufla tvrdit naprostý opat - život je z velké části rutina nebo problémy. ALE pak se přes všechnu tu tmu proplíží pár paprsků světla, naděje na lepší chvíle. Kolikrát i těch pár malých proužků lásky a spokojenosti stačí k udržení všeho.

Představme si, že ...

  Když vzpomínáte na skoro jakoukoliv dobrou chvilku, vzpomínáme na ní jako na celek. Kdo z nás si uvědomí, že i ty nejmenší pohyby přispěly k celkovému obrazu? Koho z nás napadlo, že i nejmenší oční kontakt dodává vjemu něco, bez čeho by se ta vzpomínka neobešla? Kdo z nás si cení veškeré maličkosti? Třeba jsme až moc nároční. Ale je to spíše chyba lidstva než osob, moderní svět nás nutí předstírat sebevědomí, potlačovat city a zaměřovat se na peníze. Máme technické vymoženosti, ale kam se poděla vymoženost nejcennější - srdce? 

Jak uvedl Remarque;  "Ten, kdo nechce nic ovládat, vládne všemu." - Co když největší lidský čin spočívá v tom, že bychom netoužili po ničem hmotném? Dokáže z nás někdo tak obrovskou vůli vyvinout? Nespočívá to námi po věky pronásledované štěstí právě v tomto - skromnosti?  

Obrovské úspěchy neznamenají hlavně štěstí ale spíše obrovskou dřinu a preciznost, nevnímáme totiž emocionální hloubku okolností, ale jde o firemní schůzky a hodiny soustředění (plus pár přesčasů). To všechno je racionalita. A štěstí je taková potvora, která se od logických věcí drží často sakra daleko.

 Vemte si situaci, kdy stojíte v až moc osvětlené místnosti. Těžko se asi budete radovat z jedné lampy z těch všech, kterých je celá místnost. Postupně si zvyknete na tu zář a budete chtít, aby místnost svítila čím dál tím víc. Jste přeci jen zvyklí na světelný přepych.  Jako protiklad si uvedeme moment, ve kterém ve vedlejší místnosti sedí člověk s jednou jedinou lampičkou. A je šťastnější než ten v prvním případě.

 Proč? Protože ve tmě má i nejmenší světlo největší hodnotu. Protože ve špatných chvílích má štěstí v naších očích tu největší moc. Proto nikdy nebudeme mít pořád jen super chvilky jako ten v první místnosti. To proto, abychom cítili štěstí a naději, protože by se všechny ty pozitivní věci slily a paradoxně by už nebyly tak cenné.

Stáří jako lék

" ...já jsme spokojená, že mám klid,..."  

 Jednou mě napadlo, proč je tolik starých lidí šťastných a mladí dvacetiletí se topí ve smutku. Samozřejmě té starší skupince hrají do karet jejich zkušenosti. Ale to teď nechme stranou. Zeptala jsem se babičky, co ji činí tak šťastnou, když vlastně už nic moc nedělá: "Ale kdepak, já jsme spokojená, že mám klid, to je můj největší dar." 

 Třeba by stálo za to zkusit pochopit ten fakt, že opravdová blaženost přichází z chvilek, kdy se vcelku nic neděje a my máme pohodlí a lásku v srdci.

 Většina lidí to neuvidí bez nějaké špatné události nebo ponaučení, ale nikdy se nehoňme za svým štěstím, ono přijde samo. Je to něco, co vidí i slepý a slyší i hluchý.